Jako dítě chceme a máme právo chtít VEŠKEROU lásku.
Když jsme malí, jsme závislí. Náš život doslova závisí na druhých / na rodičích. Život to ale zařídil často tak, že se nám této lásky né vždy dostalo. Zažili jsme situace, kdy jsme byli vydáni „na život a na smrt“, kdy tam nebyl rodič pro nás tak, jak bychom potřebovali, a tak tako potřeba, cítit se milován nebyla naplněna.
K tomu, abychom přežili jsme tenkrát našli sílu a vytvořili si mechanismus – necítit, odpojit sami sebe, svoje prožívání, jinak bychom zemřeli. To bylo vlastně chytré… S tím jsme se naučili žít, ukládat emoce, které v těle vznikaly a vznikají neustále, ale necítit je, necítit tu bolest.
Jak rosteme a stáváme se dospělými, jde s námi i tato nenaplněná dětská potřeba. Ta uložená, schovaná bolest, která nás nevědomě ovlivňuje/řídí ve vztazích s druhými lidmi. A to i přesto, že ve skutečnosti už jsme dospělí a nejsme závislí na druhých. Takovou má tato nenaplněná potřeba sílu.
K tomu, abychom se jako dospělí cítili milováni, nepotřebujeme nic zvenčí. K tomu, abychom se cítili v bezpečí a žili svůj život nepotřebujeme nic od druhých.
Tady, v tomto momentě, to ale znamená, plně BÝT S TÍM, že jako dospělý jsem SÁM. A to bolí.
Paradox je… že čím víc mám ve vědomí tento fakt, že jsem sám, tím spíš můžu SVOBODNĚ být a žít s těmi druhými.
Napsat komentář